Sedím v pokoji a dívám se z okna. Dešťové kapky mi bubnují do okna. Prší. K tomu poslouchám Hikari no Kioku a nějakým způsobem mě to nutí zavzpomínat si...
To co bylo už nikdy nikdo nevrátí. Je to dobře nebo ne? Chci se vrátit do těch časů, kdy jsem neměla žádné starosti a byla šťastná. Není to tak, že teď bych nebyla, jenom... V září nastupuji na střední, budu muset denně dojíždět, zvykat si na nové prostředí nové lidi... Bojím se toho. Odjakživa mi dělalo problé seznamovat se s novými lidmi. Dalo by se říct, že jsem introvert, ale jak kdy.
Mraky se dostávají na zem první paprsky slunce. Úsměv se mi mihne na tváři. Vždy je nějaká šance na lepší zítřky. Nikdy nevíš co dobrého či špatného přinese zítřek. Nesmím smutnit, protože určitě je na světě něco, kvůli čemu se musí člověk radovat...
↑An Cafe - Smile Ichiban Ii Onna↑
-
Poučení?
Nesmutni a raduj se z maličkostí ^^















Se závěrem úplně souhlasím:)