Ai (láska)

19. července 2011 v 15:08 | Terry |  Povídky, příběhy drabble...
Yosh, rozhodla jsem se to publikovat. Sice je to děs a hrůza, konec je přeslazenej, ale to nevadí! :D A o čem to mluvím? O své první shounen-ai povídce! Je to hodně lehký SA, nedojte tam víc než k polibku, ale stojí to za přečtění ^^

Sedím v pokoji. Nohy tisknu k tělu, po tvářích mi stékají slzy. Prší. Stejně jako tehdy.
*A*I*
"Yuuri!"
Otočil jsem se.
"Ah Kaname-senpai, děje se něco?" optal jsem se o rok staršího spolužáka.
"Chtěl jsem se zeptat, jestli máš zítra odpoledne volno. Musím připravit věci na školní ples a potřeboval bych pomoc."
"Uh zítra? No a-ano mám čas. V kolik mám přijít?"
"Stačí, když tu zůstaneš po škole. V kolik ti končí vyučování?"
"V 14:55."
"Dobře. Tak přijď ve tři do 3-C."
"Hai." Usmál jsem se.
"Uh už musím. Mata ashita."
"Mata ne."
Po tom co jsem se rozloučil se senpai, odešel jsem domů.
Další den
Přesně ve tři jsem stál před učebnou 3-C. Zaklepal jsem. Ani nevím proč, a pak jsem vešel.
"Senpai?"
Nic, žádná odpověď. Rozhlédl jsem se po třídě. Nikde, nikdo. Sedl jsem si do jedné z lavic. Rozhodl jsem se na senpaie počkat. Po dvou hodinách jsem čekání vzdal. Proč nepřišel? Přece by mě sem neposlal zbytečně.
Došel jsem k bráně školy, když se strhl hrozný liják. Rozběhl jsem se a schoval pod nedaleký strom.
"Sakra jsem úplně promočenej. A ke všemu nevypadá, že by chtělo přestat. To se může stát jenom mě." Zanadával jsem.
Chvíli jsem tam stál a doufal, že alespoň přestane tak hustě pršet. Opak byl ale pravdou. Rozpršelo se ještě víc. A tak jsem se, pod vidinou jasného nachlazení, vydal domů. Celou cestu jsem běžel. Chtěl jsem doma být co nejdřív. A jak jsem si tak běžel, nedíval jsem se pořádně před sebe a do někoho narazil. A aby toho nebylo málo, neudržel jsem balanc a skončil na zemi.
"Au."
"Jsi v pořádku?"
Zvedl jsem hlavu a zadíval se do těch nejkrásnějších očí na světě.
*A*I*
Tehdy mi bylo 17 a tobě přes 20. A i přes ten věkový rozdíl jsme se tak sblížili…
*A*I*
Běžel jsem. 'Doufám, že tam ještě bude.' pomyslel jsem si a ještě zrychlil.
"Akira-san!" zavolal jsem už zdálky.
"Oh Yuuri. Už jsem myslel, že nepřijdeš."
"Gomenasai. Musel jsem ještě umýt nádobí."
"Dobře, dobře. Můžeme jít?"
"Jít?" zeptal jsem se.
Byl jsem udýchaný a nikam se mi momentálně nechtělo.
"Myslel jsem, že půjdeme do té restaurace, ale pokud chceš, můžeme zůstat tady."
"To by… bylo… skvělé." Dostal jsem ze sebe ztěžka.
"Dobře." Zasmál se.
Celé odpoledne jsme si povídali. Od našeho setkání už uběhly dva měsíce a za tu dobu jsme se dost seznámili.
"Yuuri, myslím, že bych ti měl říct důvod, proč jsem s tebou chtěl mluvit." Z ničeho nic zvážněl.
"Děje se něco?"
"Jde o to, že se už nebudeme moct už déle setkávat."
"P-proč? Udělal jsem něco?"
"Ne, ty jsi neudělal nic," usmál se "jde o to, že se budu ženit."
Zůstal jsem na něj šokovaně hledět. Věděl jsem, že má přítelkyni. Tak proč mě najednou bolí u srdce?
"A-aha." Posmutněl jsem.
"To tě to tak sebralo?" vypadal překvapeně.
Zakroutil jsem hlavou.
"Ne, promiň, už půjdu."
Zvedl jsem se a chtěl jsem odejít, ale něčí ruka mě zastavila. Překvapeně jsem se otočil.
"Akira-san?"
"P-promiň."
"Proč se omlouváš?" zeptal jsem se poněkud překvapeně.
"Ah promiň, jsem dnes nějak mimo."
Nadzvedl jsem obočí.
"Mimo? Nevypadal si tak."
Povzdechl si.
"Nevím, jestli dělám správnou věc."
"Prosím?" podivil jsem se a zase si sedl.
"Nevím, jestli si mám Riki vzít."
"Jestli ji miluješ a ona tebe tak v tom nevidím problém."
"Ah to je to. Já nevím, jestli ji miluju."
"Co? Vždyť ještě před týdnem jsi říkal, jak ji miluješ a teď to nevíš?"
Mlčel.
"Promiň, asi už jsem dneska nějak mimo. Nevím, co to tady říkám." Zasmál se. "Vlastně bych tě chtěl požádat, abys mi šel za svědka."
Tak teď jsem byl zmatený. Napřed řekne, že se bude ženit, potom, že neví, jestli ji miluje, a nakonec po mě chce, abych mu šel za svědka? To už je trochu ujetý.
"Eh budu o tom přemýšlet." Víc jsem ze sebe nedostal.
"Dobře." Usmál se.
*A*I*
Dešťové kapky bubnovaly o parapet. Oblohu pročísl blesk následován hromem. Proč se to muselo stát? Všechno bylo skvělé, tak kde se stala chyba?
*A*I*
"Yuu-chan pojď sem, musíme s tebou mluvit."
Odložil jsem sklenici a přešel k rodičům.
"Co se děje?"
"Musíme, ti něco říct." Začal otec.
"V první řadě chceme, aby sis nemyslel, že je to tvoje chyba, Yuu-chan."
Byl jsem zmatený.
"O co jde?"
"Budeme se rozvádět."
Chvíli mi trvalo, než mi došel význam těch slov.
"Co? Proč? Jak to myslíte, že se rozvádíte? Co se stalo? Vždyť-"
"Zadrž Yuuri. Prostě nám to už neklape tak jako dřív."
"Co?"
Nechápal jsem. Rodiče se milovali, tak proč? A to jsem ještě netušil, že to nejhorší mě ještě čeká.
"A taky se budeme stěhovat."
Bum. Druhá rána.
"Stěhovat? Kam?"
"Já se budu stěhovat zpět k rodičům."
"A já si našel byt v Kyótu."
"Necháme na tobě, s kým chceš zůstat."
Do očí se mi tlačily slzy. To byla v tomto měsíci už třetí rána. Ta první byla svatba Akiry-san. Ne proto, že bych mu to nepřál, ale proto, že jsem si uvědomil svoje city k němu.
"Proč nezůstáváte alespoň jeden tady?" křikl jsem a po tváři mi stekla první slza.
Bydleli jsme v Tokyu, matka měla rodiče až na Hokkaidó a otec se stěhoval do Kyota. Proč tak daleko?
"Protože k tomu máme své důvody."
Ne. Tohle na mě bylo moc. Vyběhl jsem z domu. Nemohl jsem to tam vydržet. Nejhorší bylo, že jsem neměl kam jinam jít. Jediný blízký člověk byl momentálně mimo zemi. Doběhl jsem až do parku a tam jsem se složil na lavičku.
*A*I*
Sedím v pokoji a nohy tisknu k tělu. Přestává pršet. Už nebrečím. Jen sedím v tom opuštěném bytě a dívám se do zdi. Nemám nikoho. Od otce, u kterého jsem nakonec bydlel, jsem se odstěhoval. A i když mi už je 18, i když už je to rok, bolí to pořád stejně.
Zvoní zvonek. Ať je to kdokoliv, zůstávám sedět. Nevstávám. Slyším klíče v zámku. To mě překvapilo., ale i přesto mi to bylo jedno. Ať je to zloděj nebo kdokoliv, já už nemám co ztratit.
"Tak tady jsi, víš, jaký jsem měl strach?"
Oči se mi rozšířily překvapení. Podíval jsem se ke dveřím.
"Spím?"
Tohle musí být sen.
"Ne." Odvětil s úsměvem a pomalu šel směrem ke mně.
Mlčel jsem a jen ho pozoroval.
"Ani nevíš, jakou práci mi dalo tě najít."
Pořád se usmíval. Bodlo mě u srdce.
"Nikdo ti neřekl, abys mě hledal."
"Yuuri."
Neříkej to.
"Yuuri."
Neříkej tak moje jméno.
"Chyběl jsi mi."
Zvedl jsem hlavu.
"Chyběl?"
"Ano, hrozně moc."
"Che to ti tak budu věřit." Ušklíbl jsem se.
"Co se stalo Yuuri?"
"Ptáš se, co se stalo? Hodně věcí se za ten rok změnilo, ale to ty nemůžeš vědět. Nezavolal jsi. Neodpovídal na moje smsky a teď se ptáš, co se stalo?"
"Yuuri."
"Přestaň! Přestaň říkat moje jméno."
Řekni ho znova.
"Běž odtud pryč!"
Zůstaň se mnou.
"Už, už tě nikdy-"
Objal mě.
"Ššš klid. Už je to dobré. Jsem tu s tebou." Zašeptal a hladil mě po vlasech.
Přitiskl jsem se k němu. Po tváři mi opět začaly stékat slzy.
"Aishiteru." Šeptl jsem.
"Já vím."
Zarazil jsem se a odtáhl se.
"Víš?"
"Ano."
"Jak?"
Setřel mi slzy.
"Myslíš, že to ne tobě nepoznám? Vím to už od dne, kdy jsem měl svatbu."
On to věděl? Věděl to, a přesto nic neřekl?
"Ale…"
Položil mi prst na rty.
"Nic neříkej. Řekneš to potom. Teď pojď." Vstal a natáhl ke mně ruce.
"Kam? Já už nemám kam jít." Sklopil jsem hlavu.
"To neříkej."
"Proč? Je to pravda."
Chytl mě za ruce a vytáhl na nohy.
"Co to-"
"Teď tě vezmu k sobě. Pokud budeš chtít, můžeš tam zůstat, jak dlouho je chceš."
"Mám vlastní byt."
"To sice máš, ale já dobře vím, že nemáš na zaplacení nájmu."
Překvapeně jsem na něj podíval. Zajímalo by mě, jak na to přišel. Navíc měl pravdu a to mě děsilo.
"Tak sbal si věci. Jestli chceš, pomůžu ti."
"Eh?"
"Dobře, já to udělám za tebe."
Díval jsem se, jak bere moje oblečení a pár dalších věcí a dává je do kufru.
"Tak a jdeme." Chytl mě za ruku a táhl ke dveřím.
Byl jsem tak v šoku, že jsem ani neprotestoval. Z toho šoku jsem se probral, až když jsme seděli v autě.
"P-počkej, nemůžeš mě jenom tak odvézt!"
"Jestli ti jde o ten byt, tak to nech na mě, o vše se postarám."
Po tomhle jsem mlčel. Dojeli jsme k nějaké bytovce a zastavili.
"Tak pojď." Usmál se a vystoupil.
*A*I*
"Tak vítej ve svém novém domě." Usmál se.
Rozhlédl jsem. Měl to tam opravdu hezky zařízené. A pak jsem si něco uvědomil.
"Nebude Riki-san vadit, že jsem tady?"
"Můžeš být v klidu. Rozešli jsme se."
Co? Kdy? Proč? Tři otázky, které mě zajímaly, ale nikdy bych je nevyslovil.
"Aha."
Sklopil jsem hlavu, nějak jsem nevěděl jak se chovat. Pochopte, neviděli jsme se skoro rok!
"Yuuri."
"Hai?"
"Pojď sem."
Překvapeně jsem zamrkal, ale šel jsem k němu. To co udělal, mi vyrazilo dech. Objal mě kolem pasu a přitiskl své rty na moje. Když se odtáhl, zůstal jsem na něj hledět s pootevřenými ústy.
"Co se tak díváš." Usmál se.
"Proč si to udělal?"
"Třeba proto, že jsem chtěl?"
"Co? Proč?"
"Protože tě miluju, hlupáčku." Usmál se a věnoval mi další polibek.
"M-miluješ mě?"
"Ano."
"Vážně?"
"Vážně."
Díval jsem se na něj a po tváři mi stekly slzy.
"Už zase pláčeš." Usmál se a setřel mi slzy.
"Tentokrát, ale štěstím." Řekl jsem.
Pohladil mě po tváři a nepřestával se usmívat. Obmotal jsem mu ruce kolem krku a přitáhl se k němu.
"Taky tě miluju. Hrozně, hrozně moc." Zašeptal jsem a dlouze ho políbil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ^^Brooke BrokenSmile<3 ^^Brooke BrokenSmile<3 | Web | 19. července 2011 v 15:17 | Reagovat

moc pěkný článek :-)

2 animeloved animeloved | 19. července 2011 v 17:45 | Reagovat

krásná povídka! líbí se mi, že jsi tam dala japonský jazyk. vážně moc hezká a city prošitá věc :)

3 Michalína Michalína | Web | 19. července 2011 v 21:45 | Reagovat

Ty brďo! maximálně dlouhý:D:* no přečtu si to až na to bduu mít čas a klid hlavně!:D:*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
__