Because I love you

30. září 2011 v 17:02 | Terry |  Povídky, příběhy drabble...
Má, v pořadí druhá, jednorázovka ^^
Je to drobet smutnější, ale... mě se líbí ^^ Řekla bych, že je jedna z nejlepších, co jsem vůbec napsala, ale tak... no... samochvála smrdí XD
~~~
Pár: Yesung x Rii (vlastní postava)
Počet slov: 1 814
Typ: jednorázovka
Upozornění: žádné ^^

Prsty mi běhaly po klávesnici, jako už tolikrát. Proč jsi mi to udělal? Proč? Myslela jsem, že mě miluješ. Jak vidím, tak jsem se spletla. Po tváři mi stekla slza. Kdy jsem začala brečet? Sama nevím. Zvedla jsem hlavu od obrazovky a zadívala se z okna. Pršelo. Jako kdyby nebe brečelo se mnou. Stočila jsem pohled zpět na obrazovku. Přečetla jsem si mnou psaný text. Zase to samé, co poslední měsíc. Další příběh bez pointy. I přesto jsem ho uložila a ukončila program. To jsem však neměla dělat. Ta tapeta… Už kolikrát jsem říkala, že ji změním, že smažu všechny naše společné fotky, ale nikdy jsem to neudělala. Nemůžu, nedokážu to. Odvrátila jsem pohled a zavřela notebook. Podívala jsem se na hodiny. Půl desáté. Měla bych si jít lehnout, ale nechci. Převlekla jsem se a vyšla ven. Bylo mi úplně jedno, že venku lilo jako z konve. Spíš naopak, milovala jsem tyhle deštivé dny. Bezcílně jsem bloudila ulicemi, až jsem došla k parku. Zastavila jsem se. Do očí se mi nahrnuly slzy. Proč? Sesunula jsem se na zem a obličej skryla do dlaní. Brečela jsem. Tenhle park, ve mně vyvolal všechny vzpomínky. Tady jsme se poprvé setkali. Tady jsem zažila svou první lásku. A tady taky vše skončilo. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Zvedla jsem hlavu a setřela slzy. Proč to tak bolí? Chci se té bolesti zbavit. Už nechci trpět, ale nevím, co mám dělat.

"Slečno, jste v pořádku?" ozval se nějaký hlas. Kývla jsem hlavou. Ať už je to kdokoliv, může mu být úplně, jestli jsem v pořádku. Ne, nejsem a asi taky ještě hodně dlouho nebudu. Někdo mi položil ruku na rameno. Lekla jsem se a otočila hlavu. V tu chvíli se naše pohledy střetly. Splašeně se mi rozbušilo srdce.
"Yesungie?" zašeptala jsem.
"Rii?" řekl překvapeně. Nevím, kdo z nás byl víc překvapený. Je to on. Bodlo mě u srdce. Proč je tady?
"Co tady děláš? Nemáš náhodou zítra školu?" Dělá si srandu? Po měsíci se potkáme a první co mi řekne je, jestli nemám zítra školu? Tohle je na mě moc.
"Co je ti do toho?" zamračila jsem se a postavila se. Zatvářil se překvapeně. Co vím, tak jsme si nikdy nepohádali. Otočila jsem se a chtěla odejít. Nevím, jak dlouho bych vydržela klidná v jeho blízkosti. Jen co jsem udělala krok, chytl mě za ruku.
"Co je?" řekla jsem, aniž bych se otočila. Neodpověděl. Otočila jsem se. To, co jsem však uviděla, mě víc než překvapilo. Stál se sklopenou hlavou a ve tváři mě smutný výraz.
"Promiň." zašeptal a pustil mou ruku. V tu chvíli jsem se nezmohla na slovo. Proč se omlouvá? Proč tu vůbec je? Když jsem neodpovídala, zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Udělal ke mně krok a tím zmenšil vzdálenost mezi námi. Zatajila jsem dech. Jestli hned neodejdu, tak se obávám, že udělám něco, čeho bych mohla potom hodně litovat.
"Proč jsi tady?" zeptala jsem se a snažila jsem se, aby to znělo klidně.
"Já, tak nějak jsem doufal, že tě potkám. Ale nenapadlo mě, že se to opravdu stane," odmlčel se "chyběla jsi mi."
"Cože?" Asi jsem špatně slyšela. Opravdu řekl, že jsem mu chyběla? Co tím myslí?
"Chyběla jsi mi." zopakoval to.
"Chyběla? Tak proč ses neozval, když jsem ti chyběla? Nedal jsi o sobě celý týden vědět a potom co jsem…" nedokázala jsem pokračovat. Do očí se mi vtlačily slzy a já, ačkoliv jsem se snažila, jsem je nedokázala zastavit. Už nemůžu. Zavřela jsem oči. Před očima se mi znovu objevila ta scéna. To, jak se k sobě tiskli, jak se líbali. V tu chvíli se mi zhroutil svět.
"Celou tu dobu, co jsme byli spolu, sis se mnou jen hrál. Nikdy jsi mě doopravdy nemiloval! Já ti dala celé své srdce, všechnu svou lásku, svou nevinnost a co jsi udělal ty? Zneužil si toho a potom mě odhodil! Rozbil jsi mé srdce na miliony kousíčků a bylo ti úplně jedno, jak mi je!" Po tváři mi tekly slzy. Ani jsem nevěděla, co říkám a popravdě bylo mi to jedno. Potřeboval jsem to všechno ze sebe dostat. Všechnu tu bolest, co jsem celou tu dobu prožívala. Nic neříkal, jen se na mě šokovaně díval. To mi stačilo. Otočila jsem se, rozběhla se směrem do parku.
"Rii! Počkej!" zaslechla jsem. Pevně jsem sevřela víčka a přidala na rychlosti. To ovšem byla chyba. V plné rychlosti jsem totiž do někoho narazila.
"Dávej bacha!" zazněl něčí hlas. Zvedla jsem hlavu, zamumlala omluvu a chtěla jsem běžet dál, ale v tom mi bylo zabráněno.
"Hele holčičko, to si myslíš, že to tímhle vyžehlíš? Tak to se teda pleteš." Chytl mě za ruku a prudce mě přirazil ke stromu. V tu chvíli mě ovládla panika. Vyděšeně jsem se na něj dívala. Jen se úchylně ušklíbl a hrubě mě políbil. Vytřeštila jsem oči a snažila jsem se dostat z jeho sevření. Jediné čeho jsem dosáhla, bylo, že mě chytl ještě pevněji. Rozepl mi bundu a jedním prudkým pohybem mi roztrhl triko. To ne. Začala jsem sebou škubat ještě víc. Odtáhl se a vrazil mi facku, až se mi zatmělo před očima. Pevně jsem zavřela oči a snažila se nevnímat tu hroznou bolest hlavy.
"Hej! Táhni od ní!" zaslechla jsem tolik známý hlas. Nevím, co přesně se stalo, ale ten chlap mě pustil a já se poroučela k zemi. Rozechvělýma rukama jsem objala kolena a přitáhla je co nejblíže k tělu. Slyšela jsem jakoby známky boje a potom ticho. V duchu se mi přehrával ten nejhorší možný scénář. Uslyšela jsem blížící se kroky. Přikrčila jsem se a očekávala pokračování tam toho. Místo toho mě někdo objal. Zmateně jsem zvedla hlavu a otevřela oči, ze kterých mi pořád stékaly slzy.
"Ššš, bude to dobrý. Už se ti nic nestane." šeptal a pevně mě svíral v náruči. Jen jsem se k němu přitiskla a obmotala své ruce kolem jeho krku. Nevím kolik času uběhlo, ale po nějaké době jsem se uklidnila. Jemně jsem se odtáhla a sklopila hlavu.
"Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?" zeptal se starostlivě. Zakroutila jsem hlavou.
"Děkuju." špitla jsem. Raději jsem ani nemyslela ne to, co by se stalo, kdyby přiběhl jen o chvíli později.
"Neděkuj, to byla samozřejmost." řekl a lehce se usmál. Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se mu očí.
"Pojď, vezmu tě domů." řekl a postavil se. Chtěla jsem se zvednout, ale nohy mě odmítaly poslouchat. Všiml si toho a vzal mě do náruče. Normálně bych něco řekla, ale teď jsem na to neměla sílu. Jen jsem si opřela hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Netrvalo dlouho a usnula jsem.
Když jsem se vzbudila, ležela jsem ve svém pokoji. Že by to byl sen? Sedla jsem si a ucítila nepříjemnou bolest hlavy. Takže nebyl…
"Už jsi vzhůru?" ozvalo se ode dveří. Otočila jsem hlavu a přikývla. Usmál se a přešel ke mně. Sedl si vedle mě a starostlivě si mě prohlížel.
"Jak se cítíš? Nebolí tě něco?"
"Hlava." a srdce. Dodala jsem v duchu. Proč tu ještě je? Vím, že mě včera zachránil, ale to neznamená, že jsem mu odpustila.
"Myslel jsem si to," usmál se a podal mi nějaký prášek "na, pomůže ti to."
"Dík." pípla jsem a beze slova ten prášek spolkla. V chvíli jsem si něco uvědomila. Škola! Sakra, co budu dělat?
"Děje se něco?" zeptal se, když si všiml mého vyděšeného výrazu.
"Já, já musím do školy!" řekla jsem a už, už jsem se zvedala, že půjdu.
"Tak na to zapomeň. V tomhle stavu tě nikam nepustím." Zamračil se a stáhl mě zpět do postele.
"Ale…" chtěla jsem něco namítnout.
"Žádné ale. Zůstaneš doma, navíc jsem volal do školy a omluvil tě. Nemusíš mít strach." Zaraženě jsem se na něj podívala.
"Proč, proč to děláš?" Musím se zeptat. Překvapeně se na mě podíval.
"Neříkal jsem to?" Zakroutila jsem hlavou.
"Protože mi na tobě záleží a protože se mé city k tobě nezměnily." zadíval se mi do očí.
"C-cože?" vykoktala jsem ze sebe. To si dělá srandu, nebo to myslí vážně?
"Miluju tě a ještě jednou se ti omlouvám." Šokovaně jsem se na něj dívala. Jak to myslí? Nezmohla jsem se na jediné slovo. Najednou se ke mně naklonil a přitiskl své rty na ty mé. Tak teď jsem byla v šoku ještě víc. Když jsem si uvědomila, co dělá, prudce jsem se odtáhl a dala mu facku. Co si sakra myslí, že dělá?!
"Myslel jsem si, že to uděláš." řekl a smutně se pousmál. Mlčela jsem a jen se na něj dívala.
"Proč jsi to udělal?" zeptala jsem se po chvíli.
"Protože tě miluju, ale jak vidím, tak ty mě ne. Ale chápu tě. Neviděli jsme se celý měsíc."
"Ano, neviděli jsme se celý měsíc. Víš vůbec proč? Neumíš si ani představit, jak jsi mi ublížil!" po tváři mi stekla slza.
"Ublížil? J-jak?"
"Nedělej, že nevíš. Mluvím o tobě a o té… té ženské!" Překvapeně se na mě podíval.
"Ty…" zarazil se a vyděšeně se na mě podíval.
"Tak sis vzpomněl?"
"T-to… Počkej, ty myslíš Shin? Ty, ty jsi mě s ní viděla? Takže to je ten důvod, proč jsme se přestali vídat? Ale to nic nebylo!"
"Nic nebylo? Nic nebylo?! Líbali jste se!" vykřikla jsem se a po tváři mi stékaly slzy.
"Ale já s ní nic neměl! Ona, ona ke mně přišla a z ničeho nic mě začala líbat! Ale já ji odstrčil! Ty sis myslela, že s ní něco mám?"
"Mě stačilo to, co jsem viděla. Navíc ses posledních pár dní choval divně. Jak jsem měla vědět, že nemáš nějakou jinou! Nic jsi mi neříkal!" křičela jsem.
"Měl jsem k tomu důvod! Chtěl jsem tě překvapit! Já, věděl jsem, že budeš mít narozeniny a tak jsem pro tebe spolu s klukama chystal oslavu! Proto jsem ti nemohl nic říct!" vykřikl. Zarazila jsem se. On pro mě chystal oslavu?
"A-ale ty, ty jsi říkal… A ta Shin! Co je zač?! Jak mám věřit, že jste spolu nic neměli!"
"Ona je moje bejvalka. Rozešli jsme se už před půl rokem, ale ona to pořád nemohla rozdýchat. Nemiluju ji! Jediný, koho jsem miloval a miluju, jsi ty!"
"Já…" Vůbec nevěděla, co na to říct. Takže to vše, bylo vlastně nedorozumění?
"Věříš mi?" zadíval se mi do očí.
"Ano." zašeptala jsem. Já jsem tak blbá! Ucítila jsem, jak mě objal. Přitiskla jsem se k němu a zavřela oči.
"Promiň, prosím, promiň mi to. Já, byla jsem hloupá a…" umlčel mě polibkem. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu očí.
"Odpustím ti, jen když ty odpustíš mě. Taky jsem se k tobě nechoval fér." pousmál se a setřel mi slzy.
"Samozřejmě, že ti odpustím!" vykřikla jsem a pevně ho objala. Jak já byla blbá! Málem jsem ho ztratila, kvůli takové hlouposti!
"Miluješ mě ještě vůbec?" zašeptal. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do očí.
"Nikdy jsem nepřestala." pousmála jsem se. Opětoval mi úsměv a dlouze mě políbil. Už ho nikdy nechci ztratit…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanako Hyuuga Hanako Hyuuga | E-mail | Web | 13. října 2011 v 20:51 | Reagovat

moc hezký líbí se mi dobré konce :-)

2 Luli(na) Luli(na) | Web | 3. dubna 2012 v 11:13 | Reagovat

Zbiju tě. *padla* Jako... jako...jako?! A co moje dítě?! *mrtvá* Co chudák Wookie? Tys mu lohla Yesunga! Teda ona... ale tys to psala! Tyyyy *vražedný pohled* Tywe, jdu si utěšit Wookieho, abys věděla! A koupím mu lízátko!...é... nebo...raději...ne... *padla* Hej, ale povídka se mi celkem líbila... na to, že jsem přesvědčená yaoistka, která nesnese hetero, pokud není o ní *umřela podruhé* Vypadá to, že mi začíná zase hrabat. To je dobré znamení, což?: Já myslím že přímo perfektní znamení :D ňahahahaha, asi si půjdu přečíst ještě něco, bejby :D No jo, vážě pěkná povídka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
__