Tak tady je ten slibovaný dílek ^^
Doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit.
A jen tak na okraj - ten název mám s příběhem jen hodně málo společného ^^
~~~
Vyprávěno z pohledu An:
Co jsem komu udělala?? Zítra to bude týden, co mám ty pitomý berle a já bych je nejraději vyhodila z okna!
"Au! Sakra! Já už se na to vykašlu!" zuřila jsem.
Zrovna jsem se natahovala pro jednu z berlí, jenže jsem na ni dostala jen tak-tak. Aby toho nebylo málo, tak mi ta mrcha spadla přímo na ten bolavý kotník.
"Co se stalo?" zeptal se Kangin, stojící u dveří.
Kde se tam vzal, to netuším.
"Ta blbá berla mi spadla na nohu!" procedila jsem skrz zaťaté zuby.
"Au."
"Ano au. Bože, co jsem ti, sakra, udělala, že mě tak trestáš?!"
"Neber jméno boží nadarmo." Ozvalo se z obyváku.
"A ty neposlouchej cizí rozhovory!" křikla jsem.
Doufám, že už se těch blbostí zbavím. Jinak nevím, jak přežiju následující týden…
Zatím co jsem si pro sebe nadávala na ty úžasné tyčky, Kangin přešel ke mně a spadlou berli mi podal.
"Dík," zvedla jsem k němu hlavu "ale já bych byla radši, kdybys mi pomohl ty."
"Cože?" zatvářil se nechápavě.
Jednoduše jsem k němu natáhla ruce.
"Prosíím, pomůžeš mi vstát?" hodila jsem na něj štěněčí kukuč.
"A berličky nechcete, babičko?"
"Né, berličky babička nechce." zakroutila jsem hlavou.
Kangin se zasmál, ale pomohl mi vstát.
"Takže," vzal mě do náruče "kam to bude?"
"Do obyváku, prosím."
Zasmál se a odnesl mě k sedačce.
"Díky." zasmála jsem se.
"Maličkost."
Seděli jsme v obyváku a kecali o všem možným. Dokud se neozval zvonek.
"Někoho čekáš?" otočil se na mě Siwon.
Jen jsem zakroutila hlavou. To už Kangin vstal a šel otevřít.
"Kdo si myslíš, že to-"
"Vy jste nerozuměli nebo co?! Řekl jsem vám, abyste odtud vypadli!"
Překvapeně jsme se na sebe podívali. Chvíli na to se ozvalo bouchnutí dveřmi.
"Kdo to byl?" zeptal se Siwon Kangina, jakmile se vrátil.
Ten jen mávnou rukou a sedl si na gauč. Won jen pokrčil rameny a pustil televizi. Mě to ovšem nedalo. Přesunula jsem se ke Kanginovi a zvědavě se na něj zadívala.
"Co je?"
"Kdo to byl? A neříkej, že nikdo!"
"Jen nějaký chlápci, co tvrdili, že jdou měřit plyn."
Překvapeně jsem zamrkala. Proto tak nadával?
"Plyn? Vždyť ho ani nemáme."
"To jsem jim říkal taky."
"Divný." Zakroutila jsem hlavou a dál to neřešila.
Vyprávěno z pohledu Terry:
Konečně jdu domů! Jo! Ani nevíte, jak jsem šťastná! Už jsem myslela, že v té práci ztvrdnu do rána. Chcete vědět, co dělám? Vytvářím různé plakáty, reklamy atd. mám na mysli jejich grafickou stránku, tu obsahovou dělají jiní.
*Cause I can't stop thinking about you girl, neol naekkeoro mandeulgeoya…*
Začala jsem se přehrabovat v tašce ve snaze najít mobil. K mému štěstí byl až úplně dole.
"Prosím."
"Ahoj zlato."
Zamračila jsem se. Zlato? Tak mi, pokud se nepletu, nikdo neříká.
"Kdo volá?"
"Ty jsi mě nepoznala?" odpověděl ten hlas překvapeně.
"Kdo jste?"
"Tse, tak teď jsi mě teda urazila… Ty jsi mě vážně nepoznala?" opět překvapený hlas.
"Ne, nevím kdo jste a asi jste si spletl číslo, takže…"
"Počkej! Nepokládej to! To jsem já! Changmin! Už víš?"
"M-minnie?" tentokrát jsem byla překvapená já.
"Jop, přesně tak."
"MINNIE! Jak se máš? Já se omlouvám, že jsem tě nepoznala, ale zrovna jdu z práce a myšlenka jsem teď úplně mimo…"
"Tak mimo jo? Jak moc mimo?" zasmál se.
"Hodně, ale to je jedno. Proč mi voláš?"
"To ti nemůžu jen tak zavolat?"
"No, vzhledem k tomu, že jsi mi 'jen tak' nezavolal víc, jak půl roku předpokládám, že se něco stalo."
Na druhé straně se ozval dosti hlasitý povzdech. Otázka je, jestli schválně nebo ne.
"Minnie, stalo se něco?" zeptala jsem se starostlivě.
"No víš já… já mám problém. Velký problém."
"O co jde?"
"No… mě je to blbý řešit to přes mobil. Kdy máš čas?"
"Teoreticky zítra kolem páté, to končím v práci. Proč? Co se stalo?"
"Kolem páté? A kdeže pracuješ? Že bych se pro tebe rovnou stavil."
"Pořád na stejném místě jako před půl rokem."
"Pořád děláš toho grafika, nebo co?"
"Jo."
"Dobře, tak já se kolem té páté stavím dobře?"
"Ok."
"Fajn, budu se těšit."
"To já taky."
"Tak zatím ahoj."
"Pa." A s tím jsem hovor ukončila.
Páni, po víc jak půl roce se mi ozve bývalý nejlepší kamarád a ke všemu má nějaký problém. To jsou věci toto. Když teď tak přemýšlím, proč jsme se vůbec přestali stýkat? Hm… nevzpomenu si. Nevadí.
Když jsem byla skoro před domem, potkala jsem nějaké dva chlapy, co šli směrem od něj. Normálně bych je neřešila, ale to, o čem se bavili, mě zaujalo.
"Měli bychom to udělat…"
"A jak asi, když tam není sama."
"Já nevím. Určitě s ní nebudou pořád, někdy musí být sama…"
"Mám to! Nemocnice! Zítra tam má jít na kontrolu!"
"To je fakt. Mám tam známého, takže o to to bude jednoduší."
"Těš se Lee Donghae. Konečně poznáš, jaké to je trpět…"
Víc jsem neslyšela. Snažila jsem se tvářit neutrálně. Jakmile se zavřely dveře výtahu, opřela jsme se o ně. Sakra co to mělo znamenat? Co byli ti dva zač? A o čem to mluvili, že chtějí… V tu chvíli mi to došlo. An! Oni mluvili o ní! Zrovna jsem dojela na patro a rychlým krokem jsem se vydala k bytu. Tohle musím říct Haemu…














