Tak jste se konečně dočkali.
V pátek jsem se drobet rozepsala a... tak to máte tady ^^
Snad se vám díl bude líbit X)
~~~
Vyprávěno z pohledu An:
Seděli jsme v obýváku a kecali o všem možným, když v tom jsme zaslechli odemykání dveří a pár vteřin na to doslova vletěla do pokoje Terry.
"Ahojky." Usmála jsem se na ni, ale ona vypadala dosti…vyděšeně?
"Co se stalo, že jsi sem vletěla jak velká voda?" zasmál se Hae, který spolu s Leeteukem a Sungminem dorazil před chvílí.
"Co se stalo?! Máme problém! A to velký!"
"Co se stalo?" zeptal se Teuk.
"An, kdy přesně máš zítra tu kontrolu?"
"No… v devět. Proč se ptáš?"
"A kdo tě tam veze?" naprosto ignorovala mou otázku.
"Ryeowook. Je jediný, kdo je zítra v tuhle dobu doma. Řekneš mi už, o co jde? Co se stalo?"
"Wookie? To vážně nikdo jiný nemůže? Protože jestli ne, tak tě nikam nepustím!"
"Terry, co se prosím tě stalo? Proč bys tam An neměla pouštět?" vložil se do toho Hae.
"Protože někdo ji chce něco udělat!" vykřikla.
Na několik vteřin zavládlo ticho.
"Co tím myslíš?" zeptal se Siwon.
"Přesně to, co říkám! Slyšela jsem nějaké dva chlapy, jak se o ní baví! Donghae, nesmíš ji pustit samotnou!"
"Však já nebudu sama, bude tam se mnou Wook."
"A ty si myslíš, že by tě ochránil před dvěma, ne-li více chlapy? Přemýšlej trochu!" zamračila se.
"Tak promiň, že jsem vůbec něco řekla." Řekla jsem a opětovala jí zamračený pohled.
"Tak se hned neurážej! Já ti chci jen pomoct!" křikla na mě.
"Jasně, mě je to úplně jasný."
"Já to myslím vážně!"
"Však já ti to neberu! Tak klid!" začínala jsem být vytočená.
"Mě to stačí říct normálně!"
"Tak proč po mě křičíš? Udělala jsem ti snad něco? Nebo tě někdo naštval a teď si tu špatnou náladu vylíváš na mě?"
"Já si na tobě žádnou špatnou náladu nevylívám! Jen říkám, že ti chce někdo něco udělat na zítřejší prohlídce."
"Ne? Tak proč tady na mě celou tu dobu křičíš?"
"Protože…" zarazila se a bylo vidět, že se snaží něco vymyslet.
"Tak vidíš, nic neříkáš. A to, co jsi tu mlela o té zítřejší prohlídce, sis beztak taky vymyslela, takže…"
"Já si nic nevymyslela!"
"Jasné, jasné, ty máš vždycky pravdu, že?"
Vyprávěno z pohledu Terry:
Ona je tak blbá! A to má být moje sestra?!
"Tak promiň, že má o tebe strach! Až tě zítra unesou nebo zabijou, tak si pak za mnou nechoďte nikdo stěžovat!" křikla jsem a naštvaně odešla do pokoje.
"Už je jak Heechul, bez tak to pochytila od něj…" to bylo poslední, co jsem slyšela.
Práskla jsem dveřmi a svalila se na postel. Bylo mi na nic. Nikdy jsme se spolu nepohádaly a teď… sedla jsem si a složila hlavu do dlaní.
"Proč mi nevěří?" řekla jsem a po tváři mi stekla slza "Co je špatného na tom, že mám o ni strach?"
"Není na tom nic špatného." Ozvalo se ode dveří.
Polekaně jsem sebou cukla a zvedla hlavu. Stál tam Sungmin a tvářil se smutně.
"K-kdy jsi přišel?" potáhla jsem a setřela si slzy, aby mohly stéct další.
Přešel ke mně a sedl si vedle mě.
"Před chvílí. Co jsi myslela tím, co jsi říkala?" zeptal se.
"Přesně to, co jsem řekla. Někdo jí chce něco udělat, aby tím ublížil Donghaemu. Jenže k čemu mi to je, když mi to nevěří?" sklopila jsem hlavu.
Bylo mi na nic. Ucítila jsem, jak mě Min objal a já se k němu přitiskla.
"Ona ti věří." Zašeptal a přitom mě hladil po zádech.
Zakroutila jsem hlavou "To není pravda. Myslím, že mě teď nesnáší. Nikdy jsme se nepohádaly."
Rozbrečela jsem se. Byla jsem hrozně ráda, že je tu Minnie se mnou, sama bych to asi psychicky nezvládla. Nic neříkal, jen mě držel v náruči a konejšivě hladil po zádech. Nakonec jsem vyčerpáním usnula.
Vyprávěno z pohledu Sungmina:
"Tak promiň, že má o tebe strach! Až tě zítra unesou nebo zabijou, tak si pak za mnou nechoďte nikdo stěžovat!" zakřičela Terry a naštvaně odešla.
Byl jsem překvapený. Bylo to poprvé, co jsem ji viděl takhle vytočenou.
"Už je jak Heechul, bez tak to pochytila od něj…" zakroutila hlavou An a opřela se.
"Ale co když má pravdu a opravdu ti chce někdo něco udělat." Řekl Donghae.
"Prosím tě, ty tomu věříš?"
"No… je to trochu šílené, ale na druhou stranu nevidím důvod, proč by si to vymýšlela."
"Neboj se. Všechno bude v nejlepším pořádku." Věnovala mu zářivý úsměv a políbila ho.
Nechápu, jak se může být tak v klidu po tom, co se pohádala se svou sestrou. Že by na to byla zvyklá? To si nemyslím. Zvedl jsem se a rozešel se k pokoji, kam předtím šla Terry. Zastavil jsem se před dveřmi. Zevnitř byly slyšet… vzlyky? Ona brečela! Potichu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Ihned jsem za sebou zavřel, takže ani nepostřehla, že někdo vešel. Seděla na posteli jako hromádka neštěstí. Musela mluvit pravdu. Kdyby lhala, tak proč by tu teď seděla tak zničeně?
"Proč mi nevěří? Co je špatného na tom, že mám o ni strach?" řekla do ticha pokoje.
"Není na tom nic špatného."
Myslím, že nečekala odpověď podle toho, jak sebou cukla. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Tolik bolesti a smutku co měla v očích, jsem u ní ještě nikdy nezažil. Mám pocit, že ji ta hádka sebrala víc, než to zraní před týdnem.
"K-kdy jsi přišel?" vykoktala ze sebe.
Došel jsem k ní a přisedl si. Jen pohled na ni mě bolel. Hodně mě bolel.
"Před chvílí. Co jsi myslela tím, co jsi říkala?" zeptal jsem se.
"Přesně to, co jsem řekla. Někdo jí chce něco udělat, aby tím ublížil Donghaemu. Jenže k čemu mi to je, když mi to nevěří?" sklopila hlavu a po tváři jí stekla slza.
Bodlo mě u srdce. Proč musí tak trpět? Ze všech lidí, proč právě ona? Jako by nestačilo to všechno, co si musela předtím prožít… Trochu jsem se k ní posunul a objal ji. Ihned se ke mně přitiskla. Celá se chvěla.
"Ona ti věří." Šeptl jsem a konejšivě ji hladil po zádech.
Zakroutila hlavou.
"To není pravda. Myslím, že mě teď nesnáší. Nikdy jsme se nepohádaly." Jen to dořekla, hned se naplno rozbrečela.
Chtěl jsem něco říct, ale nenapadaly mě ta správná slova. Tak jsem ji jen držel v náruči a hladil po zádech. Sice i mě přišlo šílené to, co řekla, ale tak nějak jsem jí věřil. Neměla nejmenší důvod si vymýšlet. Budu si muset promluvit s An nebo alespoň Donghaem. Už ji nechci takhle vidět.
Asi po patnácti minutách se uklidnila a usnula mi v náruči. I ve spánku vypadala zničeně. Povzdychl jsem si a jemně ji pohladil po vlasech. Poté jsem ji uložil do postele a přikryl.
"An…" zašeptala ze spánku a po tváři jí stekla slza.
Naklonil jsem se k ní a tu slzu jí setřel. K mému štěstí se neprobudila a spala dál. Potichu jsem se vyšel z jejího pokoje. Když jsem zavřel dveře, opřel jsem se o ně čelem.
"Sungmine? Co jsi tam dělal?" uslyšel jsem hlas svého hyunga.
Otočil jsem se na něj.
"Co? Neumíš odpovědět?" zamračil se.
Bylo vidět, že nemá tušení, co se tu stalo.
"Terry se pohádala s An," překvapeně se na mě podíval a už, už chtěl jít do pokoje "ale před chvílí usnula, tak ji nech spát."
"Ale proč? Co se stalo?" nechápal.
"To je nadlouho." Povzdychl jsem si.
"Já mám času dost." Ušklíbl se.
"V tom případě dotazy tohoto typu směřuj An." Řekl jsem a zaplul do koupelny.














