Doučování 1/2

29. prosince 2011 v 21:33 | Terry |  Povídky, příběhy drabble...
Původně jsem tu povídku vůbec nechtěla zveřejňovat, ale nakonec jsem si řekla, že alespoň něco přibude :D
Byla psána speciálně pro mou milovanou An a jsem ráda, že se jí líbí ^^
Podle mě není nejhorší a doufám, že se i vám bude líbit ;)
~~~

Pár: HaeAn (ChulTerry)
Počet slov: 5 418
Typ: jednorázovka (Kvůli délce jsem přinuce tuto povídku rozdělit X(

Seděla jsem v lavici a četla si zápisky v sešitě. Ano, četla je přesné, protože z toho, co jsem měla napsané, jsem nerozuměla ani polovině. Dočetla jsem si poslední zápis a zavřela sešit. Stejně mi to nebude k ničemu. Otočila jsem hlavu a zadívala se z okna. Už, abych byla venku!

*crrrrrrrrrrrrr*


A horor začíná. Proletělo mi hlavou. Snad jediná pozitivní věc je, že je poslední hodina a od zítřka máme týdenní prázdniny.
"Dobrý den, posaďte se. Služba rovnou rozdá papíry a napíšeme jednoduchý testík," řekla učitelka. Třídou to zašumělo. To si dělá srandu, že jo?! No, jelikož přede mnou leží papír na test, tak asi ne.
"Podepište se a tady je první otázka…"
O deset minut později
"Máte poslední dvě minuty na kontrolu," oznámila nám učitelka. Zadívala jsem se na papír. Z deseti otázek jsem měla zodpověděné jen tři. Jsem v háji. Asi jsem se měla přihlásit na to doučování. Otočila jsem hlavu. Většina třídy se ještě snažila něco napsat, zbytek už klidně čekal na konec. Otočila jsem se zpět. Tohle nemůže dopadnout dobře. Najednou mi na lavici přistál nějaký papír. Překvapeně jsem zamrkala. A to je jako co? Vzala jsem ho do ruky a prohlížela si ho. Nic zvláštního na něj nebylo. Normální kulička z papíru. Zvědavost mi nedala a já ji rozbalila. Překvapením se mi rozšířily oči. Byly tam odpovědi na všechny otázky! Otočila jsem se do třídy. Snažila jsem se přijít na to, kdo to hodil.
"Poslední minuta a sbíráme." Stočila jsem pohled na ten papír. No co, risk je zisk. Začala jsem si co nejrychleji přepisovat odpovědi. K mému štěstí se mi to povedlo těsně před odevzdáním. Ještě, že tak rychle píšu. Znovu jsem se otočila do třídy. Někdo z těchto lidí mi právě zachránil život. Sice nevím, jestli ty odpovědi jsou správně, ale snaha se cení. Potom, co jsme odevzdali testy, nám učitelka rozdala práci a začala je opravovat.
O dvacet minut později
Konečně! Učitelka nám začala říkat výsledky. Nervózně jsem čekala, kdy řekne ty moje. Bože, ať mám alespoň za čtyři! Pomyslela jsem si.
"… Sho Minsoo za dva…" Překvapeně mi klesla čelist. Já mám za dva? To není možné! Někdo mi tu vážně zachránil život. Já mám dvojků!! To až řeknu Terry tak ta mi to neuvěří.

*crrrrrrrrrrrrr*

A je konec! Jupí! Začala jsem si balit věci.
"Minsoo nezapomeň na úklid!" ozvala se posměšně jedna z mých spolužaček. Povzdechla jsem si. A já si myslela, že mi dnes dají pokoj, ale ne. Odložila jsem si tašku na jednu z lavic a dala se do úklidu třídy. Skoro všichni už byli pryč. Nemusela bych to dělat, ale nechci dopadnout jako tehdy. Otřásla jsem se odporem, když jsem si vzpomněla na ty brouky. Brrr, už nikdy víc. Přešla jsem k tabuli a začala ji mazat. Poté jsem se dala do úklidu zbytku třídy.
O patnáct minut později
Tak a je to. Otřela jsem si pot z čela, vzala si věci a rozešla se ven. Ovšem když jsem zvedla hlavu, čekal mě šok. Stál tam totiž třídní krasavec a má tajná láska - Lee Donghae. Zůstala jsem na něj zaraženě hledět.
"C-co tady děláš?"
"Čekám na tebe. Chci ti pogratulovat k úspěchu v dějepise," usmál se. Muíí on má tak krásný úsměv!
"Ah, díky. Ale za to nemůžu já,"
"Nemůžeš ty?"
"No, někdo napsal odpovědi na papír a ten mi poslal, ale nevím, kdo to byl. Chtěla bych mu poděkovat," sklopila jsem hlavu. Sakra, proč mu to vůbec říkám? Stejně ho to nezajímá!
"Tak poděkovat jo? ´" řekl si spíše pro sebe "V tom případě - nemáš za co." Zvedla jsem hlavu a nechápavě jsem na něj podívala. On mi jen věnoval jeden ze svých zářivých úsměvů.
"Jak to…" rozšířily se mi oči překvapení "To jsi byl ty?"
"Přesně tak."
"A-ale proč?" nechápala jsem. Proč to udělal?
"No, přece proto, abych ti pomohl. Což mě přivádí na důvod, proč tu jsem - chci ti nabídnout pomoc."
"Co?" byla jsem totálně mimo.
"Budu tě doučovat dějepis a ty mě na oplátku budeš doučovat matiku. Teda pokud chceš," usmál se. Spím? Protože jestli ano, tak se nechci probudit! Můj sen se stává skutečností! Už, už jsem chtěla říct ano, ale pak mě napadla jedna věc.
"Proč já? Ve třídě je plno dalších holek, které jsou v matice dobré, a myslím, že by byly štěstím bez sebe, kdybys je o to požádal."
"To je sice pravda, ale… ty jsi jiná. Nechováš se jako ty nány, co myslí jen na sebe." Já snad vážně sním.
"Myslíš to vážně?"
"Smrtelně. Tak bereš to?"
"Já…" nadechla jsem se "ano. Ano beru." Tak a teď jestli řekne, že si ze mě dělá srandu tak ho zabiju. Dobře, to bych neudělala, ale jakmile by se to dozvěděla Terry, tak ta by ho sežrala zaživa.
"Super! Takže… kdy máš o prázdninách čas? Nerad bych ti narušoval program."
"No… vlastně žádný nemám, takže mám celé prázdniny volno," pousmála jsem se.
"Vážně? A nebude to tvému klukovi vadit?"
"Komu že to?" nechápavě jsem se na něj podívala.
"Tvému klukovi. Nerad bych, aby se naštval nebo něco podobného." Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.
"Tak toho vážně bát nemusíš, protože nikdo takový není."
"Není?"
"Ne, není."
"Ah… tak v tom případě je to super! Teda nemyslím to, že nemáš kluka, to ne. To je samozřejmě špatné, kvůli tomu bych nebyl vůbec šťastný, ale mám na mysli to, co jsem říkal předtím, he… Co jsem to říkal?" podíval se na mě a začal se červenat. On se normálně červená! Musela jsem se zasmát.
"Jsem k smíchu, že? Proto se mnou nikdo nechodí déle než týden," sklopil hlavu a viditelně posmutně.
"To ne! Nejsi k smíchu! Naopak, jsi… ehm, no… roztomilý," pípla jsem a tentokrát jsem rudla já. Zvedl hlavu a překvapeně se na mě podíval.
"Roztomilý? Jako vážně?" naklonil hlavu na stranu.
"Jo," rajče by vedle mě vypadalo jako sníh, protože takhle rudá jsem ještě nebyla. Jak jsem mohla být tak blbá a říct mu to! Skvělé An! Ještě mu řekni, že ho miluješ víc než cokoliv a bude to kompletní.
"To-" zrovna když chtěl něco říct, rozezvonil se zvonek. Moment zvonek? Podívala jsem se na hodiny. To už je tolik?!
"Asi se budeme muset rozloučit, už jsem totiž měla být dávno někde jinde," řekla jsem, popadla věci a rozběhla se směr východ.
"Počkej!" chytl mě za ruku "Dej mi svoje číslo." Nechápavě jsem se na něj podívala.
"K čemu ti bude?"
"Abych ti mohl zavolat a domluvit se na tom doučování," usmál se.
"Aha tak vydrž." Začala jsem prohledávat kapsy ve snaze najít nějaký kousek papíru. Ovšem bezúspěšně. Donghae si toho naštěstí všiml a podal mi svůj mobil. Pousmála jsem se a naťukala mu číslo rovnou do něj. Poté, co jsem mu ho vrátila, se mi rozezvonil můj vlastní. Zarazilo mě však to telefonní číslo. Už, už jsem to chtěla zvednout, když mi to ten dotyčný položil.
"A teď už máš i ty moje," usmál se. Až teď mi došlo, že to číslo bylo jeho.
"Jo, jasně. Tak já už půjdu," usmála jsem se a otočila se k odchodu.
"Nebude ti vadit, když půjdu s tebou?" zeptal se, když mě došel.
"Vůbec ne," Asi jsem umřela. Jo, umřela jsem a teď jsem v nebi. Jinak si to totiž neumím vysvětlit.
Zrovna jsme vyšli ze školy, když v tom jsem uslyšela známý hlas.
"Annie??" Nechtěně jsem odvrátila hlavu od toho anděla a otočila se po hlase.
"Terry? Co tady děláš?"
"To bych se měla ptát já tebe, ne? Mě teď skončila škola."
"No víš, ono… he…" nějak mě zrovna nenapadala vhodná slova. Naštěstí mě zachránil někdo, u koho bych rozhodně nečekala.
"Térinko, čekáš tu na mě?" ozvalo se za mnou a já jen protočila očima.
"To víš, že jo. Na koho jiného bych taky čekala," věnovala mu zářivý úsměv.
"Na nikoho jiného než na mě," usmál se a políbil ji.
"Heechule? Co tady děláš?" ozval se nechápavě Donghae.
"He? Donghae? Co bych tu asi tak dělal? Skončila mi škola a momentálně se vítám se svou holkou, nějakej problém?" nadzvedl jedno obočí.
"Ne, jen ses nepochlubil, že někoho máš," ušklíbl se na něj.
"Neříkej, že zrovna tebe by to zajímalo."
"To jsem neřekl."
"Vy se znáte?" vložila jsem se do jejich rozhovoru.
"Jé An, ty seš tu taky? Jsem si tě ani nevšiml."
"To je u tebe úplně normální. Asi bys s tím měl něco dělat, než to bude vážné," řekla jsem vážně. Tím jsem Donghae a Terry přivodila výbuch smíchu.
"Ty jedna…!" zavrčel na mě Heechul.
"No co, jen konstatuju skutečnost," pokrčila jsem rameny "mimochodem, ještě jste mi ani jeden neodpověděl na mou otázku."
"A na co, že ses ptala?" zeptal se Donghae, když se přestal smát. Mimochodem, už jsem vám říkala, jak má krásný smích?
"Ptala jsem se na to, odkud se ty a Heechul znáte."
"No… chodíme spolu do jedné skupiny."
"Taneční skupiny," dodal Hee.
"Já jsem tady taky!" zamávala rukama Terry.
"Však mi víme, lásko," usmál se na ni Chul.
"Jen aby. An nechceš nás třeba představit?" řekla a pokynula hlavou k Haemu.
"Jo, já zapomněla. Donghae tohle je Terry, moje velká střelená sestřička. Terry tohle je Donghae, můj spolužák," představila jsem je.
"Ahoj," usmála se na něj Terry.
"Ahoj, ty se jmenuješ Terry? To není korejské jméno, že ne?"
"No, ono Terry není moje pravé jméno, ale všichni mi tak říkají. Jinak jsem Byungsoo."
"B-byungsoo?" zasmál se Hae.
"Hrozný jméno, já vím. Proto budu radši, když mi budeš říkat Terry."
"Dobře," usmál se.
"Teda, nevím jak vy, ale mě docela vyhládlo. Pomalu půjdu, tak čau Terry, Chule," řekla jsem a vydala se na cestu domů. Donghae se rozloučil a připojil se ke mně.
"Nevěděl jsem, že máš sestru."
"To bude tím, že ses neptal," usmála jsem se na něj.
"To je fakt. A ještě, jestli se můžu na něco zeptat."
"O co jde?"
"Proč ti říkali An a ne Minsoo? Vždyť Minsoo je hezké jméno."
"Hezké? Tak to jsi první, komu se líbí."
"No tak, určitě je lepší jak Byungsoo."
"Tak to je fakt," zasmála jsem se "ale An se mi líbí víc."
"V tom případě ti budu říkat Annie, to se k tobě hodí víc. Je to stejně roztomilé, jako ty," řekl a klidně pokračoval dál. Pro mě, to však byl šok. 'Je to stejně roztomilé, jako ty' Já jsem podle něj roztomilá? JÁ? Co já se ještě nedozvím…
O deset minut později
"Tak teď se budeme muset rozloučit," otočila jsem se na něj.
"Proč?" nechápal.
"Protože už jsem doma," zasmála jsem se.
"He?" věnoval mi nechápavý pohled. Musela jsem se zasmát. Přesně tohle totiž dělá i Terry, když něco nechápe. Jen s tím rozdílem, že Hae při tom vypadá roztomileji. "Čemu se směješ?"
"Ále, jen jsi mi někoho připomněl," mávla jsem nad tím rukou "neřeš."
"Fajn," pokrčil rameny "takže, uvidíme se zítra? Hm… v pět?"
Přikývla jsem "Budu se těšit," usmála jsem se.
"Dobře, tak ahoj, já už musím," řekl a otočil se k odchodu.
"Ahoj!" zavolala jsem ještě za ním. Otočil se a s úsměvem mi zamával. Stála jsem tam, dokud nezašel za zatáčku. Potom jsem vešla do domu. Šla jsem rovnou do pokoje a svalila se na postel. Nemůžu uvěřit tomu, že zrovna já mám takové štěstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
__