Pomalu, ale jistě se tato povídka blíží do konce. Ještě dva díly a nastane velký The End XD
~~~
Vyprávěno z pohledu Terry:
Pomalu jsem otevřela oči. Ihned mě do nich udeřilo sluneční světlo. Zavřela jsem je a pochvíli začala nanovo. 'Kde to jsem?' rozhlížela jsem se po místnosti. Všechno bylo bílé a taky tu byl takový divný zápach. Něco mi to připomínalo, ale za boha jsem nevěděla co. Strašně mě bolela hlava. Jako kdyby mě někdo přetáhl nějakou železnou tyčkou.
"Doktore! Ta z pětky se probrala!" uslyšela jsem nějakou ženu.
Doktore? To budu asi v nemocnici, ne? Rozhlédla jsem se. Ano, byla jsem v nemocnici. Ovšem jsem netušila proč. Po chvíli přišel nějaký muž. Asi doktor. Chvíli se na mě překvapeně díval, něco si řekl pro sebe a pak došel ke mně.
"Jak se cítíte?"
"Jako kdyby mi někdo dal hlavu do svěráku." Zašklebila jsem se.
"Oh, hned vám dáme něco proti bolesti. Nebojte se, přejde to. Je to normální, když jste byla tak dlouho mimo."
"Mimo?" nechápala jsem.
"Byla jste v kómatu."
"V kómatu? Jak, jak dlouho?"
Byla jsem v šoku. Co se mi sakra stalo?
"Tři týdny. Už jsme mysleli, že se neproberete."
"Doktore, co se mi stalo? Proč jsem tady?" zeptala jsem se na dvě věci, které mi vrtaly hlavou.
"Někdo vás postřelil. Podle toho, co říkala vaše sestra, tak jste ji tím zachránila život."
"Sestra? Jo vy myslíte An? A je v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě.
"Ano. Jen byla v šoku."
"Ještě, že tak." Oddychla jsem si.
Asi bych nepřežila, kdyby se jí něco stalo. Ale moment. Proč mě postřelili? Už, už jsem se na to chtěla zeptat, když někdo vrazil do pokoje.
"Terry!" vykřikl a rychle ke mně došel "Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe hrozný strach! Tohle mi už nikdy nedělej! Bál jsem se, že se už neprobereš…"
Nechápavě jsem se na něj dívala. Vypadal smutně, hodně smutně, ale…
"Kdo jste?"
Zarazil se a vyděšeně se na mě podíval.
"C-co tím myslíš? To jsem já! Heechul!"
"Heechul? Nikoho takového neznám."
"Jak, jak neznáš? Ty, vždyť…" zbledl "ne, to nemůže být pravda. Řekni mi, že si děláš srandu!"
"Proč bych si z vás měla dělat srandu? Vždyť vás ani neznám!" zamračila jsem se.
Šokovaně se na mě díval. Po tváři mu stekla slza. 'Proč brečí? Vždyť ho neznám, tak přece…' tok myšlenek mi přerušil známý hlas.
"Terry!"
Otočila jsem hlavu a na rtech se mi usadil úsměv.
"An!"
Došla ke mně a sedla si na židli, stojící vedle lůžka. Hned po ní však přišli nějací další tři kluci. Usmívali se a ten jeden došel k An. Ta se na něj otočila a on ji políbil. Nechápala jsem, kdo to je?
"Jak ti je?" otočila se na mě.
"Neuvěřitelně moc mě bolí hlava."
"To přejde." Usmála se.
"Heechule, co je? Proč brečíš?" zeptal se jeden těch dvou kluků.
"Ona, ona říká, že…" zavřel oči "že mě nezná."
"Cože?"
Všichni se na mě otočili.
"To myslíš vážně?" zeptal se ten blonďák.
"S cizíma se nebavím." Zašklebila jsem se na něj a odvrátila od něj hlavu.
"S cizíma? To jako myslíš mě?"
Neodpověděla jsem. Neznala jsem ho, tak jsem k tomu neměla důvod.
"Terry, co myslíš tím, že ho neznáš?" zeptala se An.
"Přesně to, co říkám. Co je na tom nepochopitelného?"
"Ale vždyť… Ty s ním chodíš."
Pro tentokrát jsem byla v šoku já.
"Cože? To jako myslíš jeho?!" ukázala jsem na kluka sedícího z druhé strany lůžka "Vždyť vypadá jak holka! S někým takovým bych nikdy nechodila." Zakroutila jsem hlavou.
V tu chvíli se ten babochlap zvedl a vyběhl ven.
"Chule počkej!" křikl za ním ten druhý kluk a spolu s tím blonďákem se rozběhl za ním.
Teď už jsem byla úplně mimo. Co se tady sakra děje?
"Terry jestli je tohle žert, tak je pěkně blbý…"
"Ale já nežertuju. Neznám je a tobě gratuluju. Sluší vám to spolu." Usmála jsem se.
Ovšem An i ten kluk zbledli.
Vyprávěno z pohledu Heechula:
Jenom, co jsme zaparkovali, rozběhl jsem se k nemocnici. Probrala se! Byl jsem neuvěřitelně šťastný. Během pár minut jsem byl u jejího pokoje. Ani jsem se nezdržoval s klepáním a vtrhl dovnitř.
"Terry!" vykřikl jsem.
Seděla na lůžku a vedle ní někdo byl. Asi doktor. Hned jsem k ní přešel a sedl si.
"Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe hrozný strach! Tohle mi už nikdy nedělej! Bál jsem se, že se už neprobereš…" řekl jsem smutně.
Vážně jsem myslel, že se neprobere.
"Kdo jste?"
Zarazil jsem se. To ne. Neříkejte mi, že se stalo to, co si myslím! Vyděšeně jsem se na podíval.
"C-co tím myslíš? To jsem já! Heechul!" vyhrkl jsem.
Doufal jsem, že se usměje a řekne něco jako: já vím, ale to se nestalo.
"Heechul? Nikoho takového neznám."
To musí být nějaký vtip!
"Jak, jak neznáš? Ty, vždyť…" pobledl jsem "ne, to nemůže být pravda. Řekni mi, že si děláš srandu!"
"Proč bych si z vás měla dělat srandu? Vždyť vás ani neznám!" zamračil se.
BUM. Srdce se mi rozletělo na miliony kousíčků. "Vždyť vás ani neznám!" Ta věta mi zněla v hlavě pořád dokola. Ne, ne, ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Vždyť… ona si mě musí pamatovat! Ani nevím, kdy jsem začal brečet. Bylo mi na nic. Rozhlédl jsem se. Ani nevím, kdy přišli ostatní. Terry zrovna mluvila s An. Vypadala, jako by jí nic nebylo! Pořád jsem tak nějak doufal, že si přeci jen dělá srandu, ale její slova mě přesvědčily o opaku.
"Ale vždyť… Ty s ním chodíš."
Zachytil jsem část rozhovoru. Došlo mi, že se asi baví o mě.
"Cože? To jako myslíš jeho?!" vykřikla a ukázala na mě "Vždyť vypadá jak holka! S někým takovým bych nikdy nechodila."
To už jsem nevydržel a vyběhl ven. Nemohl jsem tam být. Sakra, proč se tohle muselo stát?!















Ahoj:) na mém blogu je zadání 5.kola VGS, tak se podívej;)