close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

You & I - Vzpomínky

27. prosince 2011 v 13:32 | Terry |  You & I
Fajn, mělo by se to jmenovat jinak, ale to víte, na vymýšlení názvů mě neužije :D
~~~
Vyprávěno z pohledu An:

"Doktore, jak, jak to, že si je nepamatuje?" zeptala jsem se.
"Nevím. Do hlavy se nijak neudeřila. Ale je možné, že je to následek toho kómatu."
"A vzpomene si?"
V duchu jsem se modlila za kladnou odpověď.

"Netuším. Je možné, že ano, ale taky si nemusí vzpomenout vůbec. Teď mě omluvte, musím jít." Řekl a odešel.
Sesunula jsem se na lavičku. Ztratila paměť. A možná si nevzpomene. Po tváři mi stekla slza.
"Je to moje vina."
Zvedla jsem hlavu a otočila se na osobu sedící vedle mě.
"To neříkej."
"Je to jen moje vina. Kdyby nebylo mě, nikdy by se tohle nestalo!" rozbrečel se "Promiň mi to, prosím odpusť. Já, nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane. Odpusť mi, prosím…"
Silně jsem ho objala.
"Prosím tě nebreč, není to tvoje vina. Nikdo nemohl vědět, že se tohle stane." Zašeptala jsem.
Sama jsem doufala, že je tohle jen sen a až se vzbudím, bude zase všechno ve starých kolejích…

Vyprávěno z pohledu Terry:

Tak já jsem ztratila paměť, skvělý. Nejhorší je, že ani nevím, co nevím. Složila jsem obličej do dlaní. 'Kdybych alespoň věděla, kolik jsem toho zapomněla…'
O čtyři dny později
Už jsem skoro usínala, když v tom někdo zaklepal.
"Dále."
Doufala jsem, že to nebude An, nebo nějaký ten kluk, co tu byl před tím.
"Ahoj Terry." Řekl mě povědomý hlas.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na nově příchozího. Byl mi povědomý. Hodně povědomý. Znala jsem ho, jen jsem nevěděla odkud.
"Doktor říkal, že prý jsi ztratila paměť. Je to pravda?"
Přikývla jsem. Nemělo cenu si vymýšlet.
"Předpokládám, že když si nepamatuješ vlastního přítele, tak si nebudeš pamatovat ani mě."
"Někoho mi připomínáš… jak se jmenuješ?"
"Jsem Changmin."
"Changmin? Ten Changmin z DBSK?" vyvalila jsem na něj oči.
"Vzpomínáš si?" řekl s nadějí v hlase.
Začala jsem kývat hlavou.
"Jak bych mohla zapomenout! Vždyť ty jsi byl má láska na první pohled." Řekla jsem s úsměvem.
Vypadal překvapeně. Kruci, tohle jsem říct nechtěla.
"Eh, teda… no… hehe… co jsem to chtěl říct?"
Zasmál se. Ten hle smích se nedá zapomenout. Vypadal úžasně. Kdybych si měla vybrat mezi ním a tím babochlapem, vyberu si jeho.
"Vidím, že smysl pro humor ti zůstal."
"Hihi, dík." Usmála jsem se.
"Prý jsi Heechulovi řekla, že vypadá jak holka."
"Ještě mi řekni, že to není pravda. Nechápu, jak jsem mohla s někým takovým chodit." Zakroutila jsem hlavou.
"Budeš se divit, ale já to chápu. Když opomeneme jeho vzhled, je to skvělý člověk. Miloval tě celým svým srdcem. Vlastně tě pořád miluje." Zadíval se mi do očí.
"Proč to říkáš?"
"Protože chci, aby sis vzpomněla. Tehdy jsem mu ublížil a chci to napravit."
"Ublížil? A co to má společného se mnou?" nechápala jsem.
"Víc, než si myslíš."
Překvapeně jsem se na něj dívala. To myslí vážně?
"Teď si tak říkám, mohl bych toho využít."
"Čeho?"
"Té tvé ztráty paměti."
"A to jak prosím tě?"
Neodpověděl. Za to mě políbil. Oči se mi rozšířily překvapením. Když se odtáhl, trvalo mi dobrou minutu, než jsem se vzpamatovala.
"Proč, proč si to udělal?"
"Myslel jsem, že si vzpomeneš, ale jak vidím, tak…"
"Vzpomenu? Ale na co bych si měla vzpomenout?"
"Na to, co se stalo měsíc před tou nehodou…"
Chvíli jsem se na něj dívala. Co tím…

"Tak můžu?"
"Dobře, ale jen jednou, ano?"
Přikývl. Objal mě kolem pasu a něžně se přitiskl na mé rty. Zavřela jsem oči a objala ho kolem krku. Možná by ten polibek trval i déle, ale někdo nás při tom vyrušil.
"Terry?" uslyšela jsem známý hlas.
Odtáhla jsem se od Changmina a otočila jsem. Asi deset metrů od nás někdo stál. Ani jsem nemusela moc dlouho přemýšlet nad tím, kdo to je.
"Heechule?"

"Terry? Všechno v pohodě?" vytrhl mě z přemýšlení Minův hlas.
"Ty, ty už jsi mě někdy políbil, že jo."
Několikrát překvapeně zamrkal.
"No, ano. Tehdy v parku… Neříkej mi… ty sis vzpomněla?"
"Já nevím… něco, něco se mi promítlo v hlavě. Byli jsme v nějakém parku a ty jsi mě políbil. A taky tam byl ten… jakže se jmenoval? Heechul?"
Na jeho tváři se rozlil úsměv.
"Takže sis vzpomněla."
"Počkej, ty mi chceš říct, že to, co jsem viděla, se vážně stalo? Nebyl to jen nějaký výplod mé fantazie?"
"Ne, to se opravdu stalo." Usmíval se.
O hodinu později
Ležela jsem a koukala do stropu. Heechul. Toho kluka jsem měla pořád před očima. Ale ať jsem se snažila sebe víc, nevzpomínala jsem si. Zavřela jsem oči a pokusila se usnout.

"Odpusť mi, prosím. Je mi opravdu líto."
"Už se neomlouvej nebo si to rozmyslím!"
V tu chvíli sklapl. Jen jsme tak spolu stáli a objímali se. Ano, hodně mi tím ublížil, ale to i já jemu. Myslím, že tímhle jsme vyrovnáni. Asi po pěti minutách jsme se od sebe odtáhli.
"Miluju tě." Řekl a podíval se mi do očí.
"Taky tě miluju." Pousmála jsme se.
Přitáhl si mě za pas a spojil naše rty v dlouhém polibku.

Otevřela jsem oči a posadila se. Srdce mi bušilo jako splašené. Sakra, co to mělo být? Další vzpomínka? Ale proč? Ano, chci si vzpomenout, ale… Povzdechla jsem si. Zítra mě budou propouště z nemocnice a já vůbec nevím, kam půjdu…
Ráno
Tak dobře, to, kam půjdu, jsem vůbec nemusela řešit. Od své drahé sestřičky jsem se totiž dozvěděla, že bydlím spolu s ní a dalšími třinácti kluky. Bezva. Jsem zvědavá, jak tohle dopadne…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
__