Já se normálně bojím ten díl přidat. Z části je to kvůli obsahu a z části kvůli tomu tamtomu co se tam posere... Prosím nebijte mě! Ono to dopadne dobře, jen... jen to všechno předtím nebude až tak růžové, ale věřte mi, happyend bude! Nemám srdce na to, ty dva rozdělit :D~~~

"Takže odcházíte? Oba?" zeptal se Sungmin. Bylo mu to líto. Yesung přikývl.
"Ale určitě se ještě uvidíme," usmál se.
"S tím počítáme! Na každém tvém koncertu bude mít VIP místa!" zašklebil se Kyu.
"Ovšem," zasmál se Yesung.
"Budete nám chybět," špitl Min.
"Vy nám taky!" vykřikl Wook a už objímal staršího černovláska. Ti dva si byli hrozně blízcí. Pro Ryeowooka byl Sungmin druhá nejdůležitější osoba, hned po Sungovi. A pro Minnieho byl Ryeo jako mladší bratr.
"Wookie," oslovil brunetka Yesung "budeme muset jít," dodal, když se na něj oslovený otočil. Ten jen přikývl a přešel k němu.
"Tak se mějte a… snad se ještě někdy uvidíme," pousmál se Eunhyuk.
"Určitě," usmál se Yesung. Všichni se s nimi rozloučili a poté oba odešli.
"Budou mi chybět," řekl Sungmin.
"To nám všem, ale určitě je nevidíme naposled," usmál se na něj povzbudivě Eunhyuk. Sungmin se na něj otočil a pousmál se.
"Snad máš pravdu."
***
"Donghae? Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě starší blonďáček, když byli oba na cestě domů. Vůbec se mu totiž nelíbil jeho pohled. Vypadal, jako by byl někde mimo realitu.
"Co? J-jo, jsem. Jen jsem se zamyslel," pousmál se Hae.
"Zamyslel? Nad čím?" ptal se zvědavě Hyuk. Donghae jen mávnul rukou.
"Nad ničím důležitým."
"Opravdu?"
"Opravdu," otočil se na něj Donghae a usmál se. Oba pokračovali v cestě. Dnes museli jít pěšky, protože městská doprava jaksi stávkovala. Eunhyuk z Haeho téměř nespustil pohled. Něco se mu na něj nezdálo. Už v práci se choval nějak… podivně. Skoro pořád byl myšlenkami mimo a navíc se téměř vůbec neusmíval. Nelíbilo se mu to. Muselo se mu něco stát, jinak si to jeho chování nedokázal vysvětlit.
"Donghae! Pozor!" vykřikl a rychle ho stáhnul na stranu. Kdyby to neudělal, skončil by mladší brunet pod koly právě projíždějícího náklaďáku. "Jsi v pořádku? Musíš se dívat, kam jdeš!" zamračil se na něj, přičemž se snažil zklidnit bušící srdce. Donghae byl v šoku. Jak to, že si toho auta nevšiml? Otočil se na Eunhyuka. Mračil se, ale v očích se mu odrážela starost a strach.
"D-dík, nic, nic mi není," vykoktal a pokusil se usmát.
"Nelži! Něco se ti muselo stát. Vždyť jsi celý den mimo a teď tě málem srazil náklaďák! Řekni mi, co se to s tebou děje?" řekl starostlivě Eunhyuk. Donghae sklopil hlavu a zadíval se do země. V hlavě se mu promítlo to, co se dozvěděl včera…
-
Procházel dlouhou nemocniční chodbou. Přišlo mu, že je tu poslední dobou nějak často. Došel do čekárny a posadil se na jednu z židlí. Byl nervózní. Doufal… ne, modlil se, aby to, co mu řeknou, bylo pozitivní… V opačném případě, by… Ne, nechtěl raději ani pomyslet na to, co by bylo, kdyby…
"Lee Donghae, pojďte si dál," vyzvala ho s úsměvem sestřička. Hae se na ni podíval a na sucho polkl. Pomalu se zvedl a vešel do ordinace.
"Dobrý den," řekl a snažil se působit klidně.
"Dobrý den, posaďte se," pokynul mu doktor. Donghae tak učinil. "Máme výsledky vašich testů, ale to je vám nejspíš jasné." Donghae přikývl. Srdce mu splašeně bilo. 'Bože, ať jsou negativní, prosím!' modlil se v duchu. "Bohužel, se jen potvrdilo to, co jsme si mysleli. Máte nádor na mozku." BUM. V tu chvíli se Haemu zhroutil celý svět.
"A-a nešel by odstranit?" vykoktal.
"Šel, ale operace je velmi nákladná a je tu velké riziko, že byste ji nepřežil." Hae musel zavřít oči, aby se uklidnil. Oči měl v tu chvíli plné slz.
"Kolik, kolik mám času?" zeptal se na otázku, která ho v tu chvíli nejvíce zajímala.
"Maximálně dva měsíce. Víc ne," řekl upřímně doktor. To byla pro Haeho další rána.
"J-je to všechno?" zeptal se.
"Ano, můžete odejít," přikývl doktor.
"Děkuju, na shledanou," rozloučil se Donghae a odešel. Když vyšel z nemocnice, rozběhl se pryč. Doběhl až do parku, kde se sesunul na zem a rozbrečel. 'Proč? Proč se tohle muselo stát zrovna mě?' to byla otázka, na kterou nenacházel odpovědi.
-
-
Celou tu dobu, co Hae mlčel, z něj Hyuk nespustil oči.
"Já… nemůžu, nemůžu ti to říct," zašeptal brunet a po tváři mu stekla slza. Bál se, že když mu to řekne, tak… tak se s ním přestane bavit.
"Hae," přistoupil k němu Eunhyuk a něžně ho chytl za bradu. Tlakem ho donutil, aby se mu podíval do očí. Při pohledu na něj, ho bodlo u srdce. Tolik bolest, která se mu odrážela v očích, ještě nikdy neviděl.
"J-já, já umírám, Hyukkie," zavzlykal Donghae a v tu chvíli mu po tváři stékaly pramínky slz. Eunhyuk zbledl.
"T-to myslíš vážně?" zeptal se a doufal v zápornou odpověď. Hae pokýval hlavou na znak souhlasu. Hyuk zbledl. V životě by ho nenapadlo, že to bude něco TAKOVÉHO. Přistoupil k chlapci před sebou a silně ho objal. Donghae se nejprve lekl, ale po chvíli se k němu sám přitiskl. Ani jeden z nich nic neříkal. Hae proto, že neměl co, říct a Hyuk, protože říkat "bude to dobré" by v téhle chvíli nemělo smysl. "A… co, co ti je?" zeptal se Hyuk, po chvíli mlčení.
"M-mám nádor, n-na mozku," opravdu se mu to neříkalo lehce.
"Ale vždyť ten jde odoperovat, ne?" podivil se Eunhyuk. Hae nepatrně přikývl.
"Jde, ale prý je to drahé a riskantní," zamumlal a nepřestával se tisknout k blonďáčkovu tělu. Cítil se v té chvíli nějak… lépe. Dokonce se v jeho náruči i uklidnil.
"Aha…" odmlčel se. Najednou nevěděl, co víc říct. Ovšem pouštět z náruče ho nechtěl a vzhledem k tomu, že Donghae se od něj neodtahoval, mu to ani nepřipadalo v úvahu.
"Děkuju," špitl Hae a trochu se poodtáhnul od Eunhyuka, aby mu viděl do tváře.
"Maličkost," pousmál se Eunhyuk. V tu chvíli od sebe byli ani ne dvacet centimetrů. Až teď si to Hyuk uvědomil a splašeně se mu rozbušilo srdce. Donghae se mu mlčky díval do očí. Doslova se v nich ztrácel. Přišli mu tak hluboké a nádherné. Pohledem sklouznul níže na jeho rty. Hlavou mu prolétla jediná otázka. 'Jak asi chutnají?' Najednou ho zatoužil políbit. Naklonil se k němu a něžně přiložil své rty na Hyukovy. Srdce se mu rozbušilo a v hlavě měl prázdno. Celým jeho tělem prostupoval takový zvláštní pocit. Nebyl nepříjemný, jen pro Haeho doposud neznámý. V tu dobu měl Hyuk pocit, že spí a tohle je jen sen. 'Vážně to udělal? Proč? Miluje mě? Je to vůbec skutečnost? Nebo je to sen?' hlavou mu létaly snad miliony otázek. Donghae se od něj maličko odtáhl, ale hned na to opět přitiskl své rty na rty staršího chlapce. Tentokrát byl polibek odvážnější. To blonďáčka ujistilo, že tohle není sen, nýbrž skutečnost, a sám Haeho políbil. Sice měl strach, že se od něj chlapec odtáhne, ale… když to neudělal už dřív, tak proč by to dělal teď? Odtáhli se od sebe až to značné době a to ne, úplně.
"P-promiň! J-já nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem…" Eunhyuk mu položil prst na rty.
"Šššš, neomlouvej se," zašeptal.
"T-ty se nezlobíš?" podivil se Donghae. Myslel, že na něj teď bude Eunhyuk naštvaný, ale on tak nevypadal. Spíš mu přišel… smutný?
"Nemám proč. Spíše je mi líto, že se za to omlouváš…" sklopil hlavu.
"Co tím myslíš?" zeptal se nechápavě Donghae. Eunhyuk zvedl hlavu a zadíval se mladšímu chlapci do očí.
"Protože tě miluju, Hae." Brunetovy se rozšířily oči překvapením.
"C-cože mě?" vykoktal překvapeně. Přece nemohl říct, že ho…
"Miluju tě," zopakoval se Eunhyuk. Donghae jen na prázdno otevřel ústa a poté je zase zavřel. Najednou nevěděl co říct. On ho miluje? Ale vždyť… to nejde! Jsou oba muži a, a… Zarazil se. Proč mu to teď vadí? Vždyť to on sám, ho políbil první. Vadí mu to vůbec? Najednou se sám v sobě nedokázal vyznat. Nemohl říct, jestli Hyuka miluje. Měl ho rád, to ano, ale že by ho miloval? Vzpomněl si na ten polibek a nevědomky si přejel prsty po rtech. Pořád na nich cítil ty Eunhyukovy. Líbilo se mu to a v tu chvíli se od něj nechtěl odtáhnout. "Prosím, řekni něco," zaprosil Hyuk, když Donghae delší dobu mlčel. Hae k němu zvedl pohled, ale dal si pořádně načas, než něco řekl.
"Já," odmlčel se. Pořádně nevěděl, co mu vlastně má říct. Nechtěl mu lhát, ale co byla v tu chvíli lež? Eunhyuka to Donghaeho mlčení ubíjelo, ale snažil se být v klidu. Přeci jen na něj vybalil dost velkou věc. Nejvíc se bál, že se mu vysměje nebo na něj zakřičí. Po několika minutách k němu zvedl Donghae pohled. V hlavě si všechno, alespoň částečně utřídil, ale to nebylo důležité. Hlavní bylo, že si byl jistý tím, co k němu cítí. Zhluboka se nadechl a zadíval se mu do očí.















Aish!!! EunHae!
Ale tož Donghae, řekni mu, že ho miluješ!!!!
Chudáček, nesmí umřít!! Musí jít na tu operaci a přižít ji!!!
další díl!!!