Vrať se mi

13. května 2012 v 16:40 | Terry |  Povídky, příběhy drabble...
Vím, že jsem hrozná a blog včetně povídek jsem totálně zazdila, ale... to se stává... nemělo by, ale stává :D Jako omluvu tu pro vás mám, po delší době, novou povídku jednorázovku ^^. Není to nic jiného, než slibované pokračování Nezapomeň na mě (kdo nečetl, tak tady). Teda nevím jak vy, ale já jsem hrozně ráda, že jsem to KONEČNĚ dopsala :D Sice si myslím, že za ten konec mě při nejmenším něčím praštíte, ale tak... už bych to potřebovala :D

Pár: KyuMin
Počet slov: 1 801
Typ: jednorázovka

Seděl jsem u něj a držel ho za ruku. Už to bude celý týden, co je v kómatu.
"Měl by ses probudit, víš? Není zdravé spát takhle dlouho," pohladil jsem ho po tváři. Po tváři mi stekla slza. "Prosím, prober se. Prosím! Já, já to tu bez tebe nezvládnu. Já," hlas se mi zlomil "já tě potřebuju." Neustále jsem ho držel za ruku. Každičký další den bez něj byl utrpení.
"Pane, návštěvní hodiny právě skončily. Budete muset odejít," řekla sestřička. Setřel jsem si slzy, otočil se na ni a přikývl. Potom jsem se znovu otočil na něj.
"Zítra zase přijdu," zašeptal jsem a zlehka se pousmál. Naposled jsem ho pohladil po tváři a na hned na to jsem se otočil k odchodu.
"On je silný. Určitě se probere," řekla sestra, když jsem kolem ní procházel a povzbudivě se na mě usmála.
"Já vím," řekl jsem a znovu se otočil na 'spícího' blonďáčka "ale přesto mám o něj hrozný strach."

*(♥)*


"Kyuhyune! Kde jsi zase byl?" zamračila se na mě mamka, jen co jsem vešel do dveří. Nechápal jsem, proč se ptá, když jí to musí být jasné.
"V nemocnici," řekl jsem a šel rovnou do svého pokoje.
"Už zase? Nemyslíš si, že jsi tam poslední dobou nějak často? Co takhle škola, hm? Volala mi tvoje třídní, prý ses za poslední týden v mnoha předmětech zhoršil…" nepřestávala mluvit, ale já ji neposlouchal. Pořád jsem musel myslet na něj. "Kyuhyune! Já s tebou mluvím," vykřikla. Zastavil jsem se a povzdechl si. "Dokud se tvé výsledky ve škole nezlepší, tak nikam nepůjdeš, rozumíš?" To mě dokonale probralo. Prudce jsem se otočil.
"To nemůžeš myslet vážně!" vykřikl jsem a nevěřícně se na ni podíval. Ovšem její výraz říkal pravý opak.
"Myslím. Dokud se tvé známky nezlepší, máš zaracha," řekla.
"Ale, ale to nemůžeš! Já, slibuju, že se zlepším, ale nedávej mi zaracha!" řekl jsem a zoufale se na ni podíval. Nedokázal jsem si představit, že bych ho neviděl. Do teď jsem u něj trávil téměř všechen volný čas. Byl pro mě to nejdůležitější a na nějakou školu jsem ani nepomyslel.
"Už jsem řekla. Dokud se nezlepšíš ve škole, máš zákaz kamkoliv jít a tečka. Dál se s tebou nebudu bavit," řekla pevně. Nemohl jsem tomu uvěřit. Neuvidím ho. Ne, to ne, já ho musím vidět! Znovu jsem na mámu hodil prosebný pohled, ale bylo to k ničemu. Sklopil jsem smutně hlavu a šel do svého pokoje. Vypadá to, že mi nezbývá nic jiného, než si zlepšit výsledky ve škole.

*(♥)*

Seděl jsem v lavici a snažil se poslouchat učitele. Ovšem myšlenky se mi pořád toulaly někde úplně jinde než by měly.
"Hej, Kyuhyune!" strčil do mě jeden z mých spolužáků. Odtrhl jsem pohled od okna a otočil na něj.
"Hm? Co je?" zeptal jsem se, stále myšlenkami nepřítomen.
"Není ti něco? Poslední dobou mi přijdeš nějak mimo," zamračil se. Povzdechl jsem si. To je to na mě tak vidět?
"To nic, jsem v pohodě," řekl jsem a pousmál se.
"Určitě?" nevěřícně se na mě podíval.
"Určitě ne, ale na takových 60% jo," zasmál jsem se.
"Na 60%? Jenom?" podivil se.
"Popravdě je to ještě míň, ale to neřeš."
"Počkej, jak ještě míň? Co se stalo?" Zakroutil jsem hlavou.
"Neřeš, nepochopíš," mávl jsem nad tím rukou. Nechtěl jsem mu o tom, co se stalo říkat. Sice to byl můj kamarád a opravdu dobrý kamarád, ale tohle vědět nemusel.
"Fajn, když mi to nechceš říkat, tak mi to neříkej," pokrčil rameny "už víš, kam půjdeš o volné?" Překvapeně jsem se na něj podíval.
"O jaké volné?" zeptal jsem se nechápavě.
"Ty to nevíš? Dnes nám odpadá čtvrtá a pátá hodina."
"To myslíš vážně?" vykulil jsem na něj oči. Pokud je to pravda, tak to bych potom mohl…
"Ne asi, dělám si z tebe prdel," zašklebil se "jasně, že myslím. Tak víš, kam půjdeš? Já bych…" Ani nestihl dokončit větu, jelikož zazvonilo.
"Co je teď za hodinu?" otočil jsem se na něj.
"Teď je ta volná."
"Už?" zeptal jsem se překvapeně. Pouze přikývl. Vyskočil jsem z lavice a bez jediného slova jsem valil pryč ze školy.
"Kyu! Kam letíš?" uslyšel jsem za sebou.
"Musím si něco zařídit!" křikl jsem a rozběhl se směrem k nemocnici. Dorazil jsem tam asi za patnáct minut. Zamířil jsem rovnou do Minnieho pokoje. Cestu jsem už znal nazpaměť. Po cestě jsem narazil na doktora.
"Oh, počkejte!" zastavil mě "Vy musíte být Cho Kyuhyun, že ano?" Zastavil jsem a překvapeně se na něj podíval.
"A-ano, to jsem," přikývl jsem.
"A jdete za Lee Sungminem, nepletu-li se," pokračoval.
"Ano, jak, jak to víte?" zeptal jsem se.
"Býval jste tu denně a my si o návštěvách našich pacientů zjišťujeme nějaké informace."
"Ah, chápu. A proč jste mě zastavil? Stalo se snad něco?"
"Oh, ano, stalo," přikývl. Celým tělem mi projel nepříjemný pocit.
"A-a co?"
"Pan Lee se probral." Chvíli jsem na něj nechápavě zíral, než mi došel význam jeho slov.
"Sungmin se vzbudil?!" téměř jsem vykřikl. Doktor s úsměvem přikývl. Na tváři se mi usadil úsměv a ihned jsem se vydal do Minnieho pokoje. Sice ten doktor ještě něco říkal, ale já ho ignoroval. Musel jsem ho vidět. Vešel jsem bez zaklepání. Pohledem jsem se zastavil na posteli a opravdu. Sungmin tam seděl a díval se na mě.
"Minnie," zašeptal jsem. Cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy a já se je ani nepokoušel zastavit. Několika kroky jsem došel k lůžku a sevřel ho v náruči. "Měl jsem o tebe hrozný strach! Myslel jsem, myslel jsem, že už se nevzbudíš! Tohle mi už nikdy nedělej, dobře?" trochu jsem se od něj poodtáhl a zadíval se mu do očí. Ale na tom jeho pohledu bylo něco zvláštního. Nevěděl jsem co, ale něco určitě. Co přesně to bylo, jsem se dozvěděl za chvíli.
"Kdo jsi?" Dvě slova a mé srdce se rozsypalo jako domeček z karet.
"Minnie, co to říkáš? To jsem přece já! Kyuhyun!" vykřikl jsem. Ne, Bože, ne! Ať to není pravda!
"Kyuhyun? A my jsme přátelé?" svraštil obočí. Naprázdno jsem otevřel ústa a pak je zase zavřel. Nezná mě. Nepamatuje si mě. Neví, kdo jsem. V tu chvíli mi to došlo.
"T-ty, ty mě vážně nepoznáváš?" zeptal jsem se se slzami v očích. Tentokrát už to ale nebyly slzy štěstí. Sungmin zakroutil hlavou. Sesunul jsem se na židli a nepřítomně zíral před sebe.
"Příště mi tak neutíkejte. Chtěl jsem vám ještě říct, že…" doktor, který zrovna vešel, se zarazil "Oh, vy už jste spolu mluvili?" Sungmin přikývl. "Tak to už potom víte o té ztrátě paměti, že?"

*(♥)*

"Je možnost, že by se mu ta paměť vrátila?" zeptal jsem se doktora, když jsme stáli na chodbě. Potřeboval jsem to vědět, ať už bude jeho odpověď jakákoliv.
"Samozřejmě. Ovšem je otázka, jak dlouho mu bude trvat, než se to stane. Možná to bude den, možná měsíc, možná rok. To nikdo neví. Teď mě omluvte, mám něco na práci," pousmál se a odešel. Sesunul jsem se na lavičku a složil obličej do dlaní. Nemohl jsem tomu uvěřit. Sungmin ztratil paměť. Zapomněl na všechno, co se mezi námi stalo. Sice nezapomněl úplně všechno, ale mě si nepamatoval a to pro mě bylo hlavní. Proč se to muselo stát? Proč on? Měl jsem to být já! To mě mělo srazit to auto, ne jeho. Na druhou stranu, měl bych být rád, že kromě té ztráty mu nic není. Z přemýšlení mě vytrhl vyzvánějící mobil. Ani jsem se na něj nepodíval a rovnou ho zvedl.
"Prosím?"
"No konečně! Už jsem myslel, že mi to nevezmeš!" ozvalo se z druhé strany místo pozdravu.
"Promiň," řekl jsem ještě více méně myšlenkami mimo.
"V klidu, já to zvládnu. Hele, kde teď seš?"
"Proč se ptáš?"
"No, já jen, že asi za deset minut začíná hodina a ty nikde." Zarazil jsem se. Podíval jsem se na hodiny visící na chodbě.
"A do háje," vypadlo ze mě.
"Přesně tam budeš, jestli si nepohneš." Neváhal jsem ani chvíli a okamžitě vyrazil ke škole. Hovor jsem mezitím stihl položit. Pokud přijdu pozdě, tak to třídní určitě zavolá mamce a já budu mít další průser, což by nebylo dobré. K mému štěstí jsem do třídy dorazil přesně ve chvíli, kdy zazvonilo. Připadalo mi, jako bych právě doběhl maraton, ale stihl jsem to a to bylo hlavní.

*(♥)*

Dny ubíhaly a Sungmin si pořád nevzpomínal. Snažil jsem se za ním chodit co nejčastěji, ale kvůli mamce jsem nemohl. Na druhou stranu se mi podařilo zlepšit si známky ve škole, takže ten zákaz chození ven už nebyl tak přísný. Díky tomu jsem ho mohl vídat častěji. Sice to nebylo tak často, jako když byl ještě v kómatu, ale minimálně čtyřikrát za týden jsem za ním přišel. Bolelo mě to, že si na mě nepamatoval. Samozřejmě, že jsem mu řekl o nás dvou a pomáhal mu si vzpomenout.

*(♥)*

Stál jsem před dveřmi, na které jsem zaklepal.
"Dále," ozvalo se zevnitř a já vešel.
"Ahoj Minnie," usmál jsem se na chlapce sedícího na nemocničním lůžku.
"Ah, ahoj," řekl a plaše se usmál. Přešel jsem k němu a posadil se na židli.
"Jak ti je?" zeptal jsem se, jako pokaždé, když jsem za ním přišel.
"Teď už dobře, než jsi přišel, tak tu byl doktor. Říkal, že mě zítra propustí," řekl. Na očích jsem mu viděl, jak je šťastný.
"To jsem rád," řekl jsem "a na kdy plánuješ návrat do školy?"
"To nevím. Mamka říkala, že prý to nechá na mě, ale já… bojím se, že bych to nezvládnul," posmutněl a sklopil hlavu. Natáhl jsem k němu ruku a pohladil ho po tváři. Sungmin odtrhl pohled od povlečení a překvapeně se na mě podíval.
"Ty to zvládneš, tím jsem si jistý," řekl jsem, abych mu dodal odvahu. Min nepatrně přikývl. Když jsem si všiml toho, jak se na mě dívá, urychleně jsem stáhl ruku a omluvně se na něj usmál. Bylo to strašné, ten pohled… Díval se tak na mě pokaždé, když jsem se ho dotkl. Pohled, kterým jasně dával najevo, že je mu to nepříjemné. Bolelo mě to, opravdu hodně. V duchu jsem se doufal, že si snad co nejdříve vzpomene…

*(♥)*

Po měsíci jsem ztratil i tu poslední naději. Chcete vědět proč? Ne proto, že by si mě pořád nepamatoval, i když na vše ostatní si už vzpomenul. Důvodem bylo něco jiného. Abych byl přesnější, někdo jiný. Sungmin si našel přítelkyni. Ano přítelkyni, ne přítele. Nevím, co bylo horší. Zjištění, že s někým chodí, anebo to, že chodí s holkou? Těžko říct. Pro mě to bylo na stejno. Alespoň, že s ní byl šťastný.
Týden potom, co jsem se to dozvěděl, jsem přešel na jinou školu. Rozhodl jsem se na něj zapomenout. Někomu to může přijít zbabělé, ale já už ten pohled na ty dva nevydržel. Proto jsem za minulostí udělal tlustou čáru a začal úplně od začátku. Kdybych však tehdy věděl, co se stane, nikam bych nepřecházel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kyu Kyu | E-mail | Web | 13. května 2012 v 17:15 | Reagovat

Co se stalo? Okamžitě mi to řekni! Dělej! :D Jinak krásné, ale smutné! A myslela jsem, že tě doliskám :D Tož tohle :D Aby si na mého miláčka nepamatoval? A nešel si holku! :D Prase! :D Jak si to jako dovoluje?! tss...ale jinak kráse :) Chci vědět, co se stalo! :D

2 Annie Annie | Web | 13. května 2012 v 19:23 | Reagovat

Hu! Tak teď chcu vědět jak a co!! A honem! Šup šup :D :D Bylo to krásné, ale ten konec :D :D

3 Hatachi Hatachi | 15. května 2012 v 22:26 | Reagovat

To bylo krásné,moc krásné :-)  Jsem moc ráda že tu nehodu Minnie přežil. Škoda jen že si Minnie na Kyua nevzpomněl :-(

4 JaeRa JaeRa | Web | 31. května 2012 v 10:25 | Reagovat

Jako, já chci taky vědět, co se stalo???? Že se nestydíš, takhle to useknout??? Co se stalo??? Vzpoměl si??? Jo??? Jo??? Že jo??? :D :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
__